Recenze na koncert Jiřího Pazoura Géniové světové hudby v klavírních proměnách 14. února 2018 v Praze

22/02/2018 10:36

IMPROVIZACE S LYRICKOU DUŠÍ

Vyprodaný koncert klavíristy a skladatele Jiřího Pazoura v sále Pálffyovského paláce na Pražské konzervatoři musel každého utvrdit v názoru, že klavírní improvizace je velké hudební téma, plné inteligentního humoru. Je to umění, které si spojujeme spíše s jazzovými klavíristy – anebo naopak s varhaníky. Co do žánru to byla odlehčenější produkce než klavírní recitál, ale samozřejmě koncentrovanější než salónní hraní v kavárně na počátku století.

Jako znělka zazněl Mozartův Turecký pochod, rozšířený o některé variační ozdoby. Interpret jednotlivá čísla sám stručně uváděl a pokračoval s proměnami hlavního tématu Smetanovy Vltavy – do klasicismu, romantismu, impresionismu, soudobé hudby a do populárně taneční verze. Z nich nejosobitěji vyzněl impresionismus, i když sledovat množství klasicistních fines a zkrácené téma Vltavy mezi nimi je neméně zajímavé. Romantická verze byla vlastně zdrženlivější než originál, i když právě tato poloha se během koncertu nejčastěji vracela. Soudobá skladba vyzněla vlastně krotce, v podstatě jako vlídný Stravinskij. Vedle přesvědčivé muzikálnosti a spolehlivé klavírní techniky to byla skvělá vstupní škola toho, jak pracuje skladatel.

Stejně se nezapře, že lyrický a citový tón je Jiřímu Pazourovi nejbližší. Skladby pomalé, široce rozezpívané při zpětném pohledu koncertu dominovaly. V první polovině byla taková ještě Severská fantazie inspirovaná hudbou Griega a Sibelia, fantazie na témata Klavírního koncertu b moll (na všechna ostatní než na to slavné úvodní, sám vyprávěl, že jako dítě poslouchal jen prvních nejznámějších pět minut, a leckdo v sále to má také tak), a na Slovanský tanec č. 10. Všechny tyto improvizační fantazie byly působivé a šly hodně vstříc publiku – možná i proto by se jimi mohlo víc šetřit. Být originální v romantických fantaziích je přece jen náročnější, než když se hrají vtipné zkratky a rytmické finesy. Beztak pro mě byla vrcholem první poloviny Beethovenova skladba Pro Elišku rytmizovaná jako tango.

Druhá polovina patřila klavírním improvizacím na témata z publika, což má vliv na atmosféru, která byla od začátku velmi bezprostřední. Improvizace je velmi inteligentní hra, a čím lépe posluchači hudební témata nebo styly znají, o to lépe kontakt funguje. Lístků, které posluchači o přestávce napsali, bylo opravdu mnoho a klavírista se skromně omlouval, že jich vybere jen několik… Pro první téma, které měl napsané v notách, se hodil klasicismus. Výrazně romantické bylo naopak zpracování árie Vodníka z Dvořákovy Rusalky. Vzápětí spojil dohromady lidové písně U panského dvora a Holka modrooká. Jako romantičtější verze hudby k němým filmům vyzněla improvizace na Morriconeho téma z filmu Tenkrát na Západě a hudby z My Fair Lady. Finále patřilo Ježkovi, jednak improvizaci na píseň Ezop a brabenec, a pak odlehčené variaci na Bugatti step. Jako poslední číslo zvolil Jiří Pazour improvizaci na českou hymnu Kde domov můj, která mu vyšla velmi citlivě a neokázale. Nadšené publikum si vyžádalo tří přídavky, mezi nimi improvizaci na píseň Dobrú noc, má milá…

Proměna skladeb do různých stylů či různých instrumentací se dá dobře využít v různých edukativních programech a je to jeden z nejlepších způsobů, jak posluchače uvést do způsobu myšlení v klasické hudbě. A tento koncert působí trochu podobně. Napadá mě, že by tvůrce a interpret mohl být občas i odvážnější – nevím, jestli by podobný koncert s malým časovým odstupem byl dostatečně jiný. Sám jsem slyšel Jiřího Pazoura na jednom improvizačním večeru spolu s docentem Arnem Linkou, skladatelem, klavíristou a mužem mnoha hudebních dovedností. Bylo to, blahé paměti, někdy v polovině devadesátých let. Arne Linka, který je Pazourovým velkým uměleckým vzorem, zemřel náhle v roce 1999 a je moc dobře, že někdo kráčí dál v jeho stopách. Bylo příjemné oživit nejednu vzpomínku.

Jindřich Bálek, 15.02.2018